Konečně je dost času a dostatečný odstup na to opět letos shrnout vodácký kurz. Celou vodu si tak můžete připomenout a v dobrém, či zlém zavzpomínat. V porovnání s předchozími lety byla letošní voda rekordní a „Sázavu“ jelo nejvíce hráček. Příprava na vodu ale nebyla jednoduchá, nejdříve povodně, potom extrémní vedra, a aby toho nebylo málo, stejně jako předchozí rok, problém s odvozem.
Vodácký kurz začal už ve čtvrtek odjezdem směr Zruč nad Sázavou. Nebyl by to pořádný kurz, kdyby cestou nebyly problémy s autem. Letos selhalo moje auto, částečně vlivem turba, ale velkou měrou vlivem řidičky. Po výměně řidičů už ale auto jelo bez problémů a tak jsme se s menším zdržením dostali do kempu v Budě. Řidiče ještě čekala náročná cesta do města Sázava a vlakem cesta zpět do Budy. V kempu mezitím proběhlo tradiční stavění stanů, koupání a pohoštění v místním restauračním zařízení. Po přivezení lodí jsme se všichni odebrali ke zkoušení vest a pádel, což bohužel vedlo restaurační obsluhu k dojmu, že jsme u nich skončili a tak nedojedená jídla a nedopitá pití velmi rychle sklidili, bez ohledu na velikou přítomnost oblečení, peněženek a mobilních telefonů. Večeře tak pro mnohé skončila dřív, než začala. Nastalo tak dělení železných zásob a náhradní večeři ze svačin. Po večerce proběhlo už jen tradiční umravňování nespavců v čele s neúnavně mluvící Olou. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, a kdyby Ola jenom tušila, co vše jí čeká, určitě by ani nepromluvila.
Druhý den proběhl poměrně klidně. Plavba z Budy do Kácova byla nenáročná. Ten den nás čekalo pouze tradiční bourání stanů, první jízda na vodě, první sjíždění jezů a první vytrestání naší modelky. Kdo jiný by taky měl vyzkoušet hloubku bahna na březích Sázavy. Všechny však svým projevem pobavila a na nějaký čas zaměstnala mouchy z širokého okolí. Večerní program byl tradiční vodácký s táborákem.
O co byl poklidný předešlý den, o to byl náročnější třetí den. Ráno začalo sušením stanů a malou svačinou ze zbytků zásob. Před vyplutím jsme si stanovili jako cíl navštívit hrad Český Štemberk a tím se nám den pěkně natáhl. Druhé vytrestání Oly na vodě, přišlo několik kilometrů po vyplutí, když jí její zadák Tereza oznámila, že zapomněla tašku u předešlého jezu. Následná jízda, těchto dvou, proti proudu stála obě určitě hodně sil a Olu i hodně nervů, když zjistila, že v oné tašce se nachází pouze žvýkačky. To opět pobavilo i všechny účastníky vody a den byl hned téměř pro všechny lepší. Pod Štemberkem nás čekal oběd a následný výstup k hradu. Holky se před výšlapem posilnily zmrzlinou a pro dvojici blondýn Čížka a Ritu to byl výdaj poměrně drahý. Koupit si totiž 2x zmrzlinu a 2x ji vyklopit na chodník, to je výkon nevídaný. Utahaní a vyčerpaní jsme dorazili do cílového kempu, kde nás čekalo nemilé překvapení. Vlivem povodní kemp v Ratajích přestal existovat. Sedli jsme proto do lodí a vydali se hledat místo k přespání. Únava a náročnost jezu pod Ratajemi vedla hned k několika převrácení lodí a to i takových zkušených vodáků, jako byl Milan s Tomášem. Po hodině jízdy jsme vítězoslavně dorazili k prvnímu možnému kempu, kde jsme se utábořili.
Poslední den začal předčasným budíčkem od místní kynoložky, která si vybrala ke své drezúře právě místo těsně vedle našich stanů a to v né pro všechny příjemných šest hodin. To však paní nečekala, jaký hněv na sebe přivolala. Kdo jiný, než Ola, by jí měl vyčinit. Ze stanů všech účastníků se ozýval pouze smích a ráno tak začalo sice o hodinu dřív, ale o poznání veseleji. Poslední den už se nic mimořádného nestalo a tak jsme zdárně dopluli do cílového kempu, předali lodě a vydali se na cestu domů.
Za sebe musím napsat, že mě voda opět bavila a to hlavně kvůli výborné partě lidí, kteří jí každý rok jezdí a tak se již nemůžu dočkat té další. Tentokrát pojedeme Otavu!
Nejnovější komentáře